Tlachtli se hrála na život a na smrt!!!! Mezi nejstarší hry na světě patří míčové hry. Jejich význam mohl být jen symbolický, jindy však mohl dostávat válečné a striktně náboženské rysy, které význam těchto her povyšovaly do vyšších sfér. Účastníci takovýchto rituálních her tak nebyli pouhými prostředníky, ale přímo účastníky rituálu, který mohl mít i velice fatální následky. Tak tomu bylo například u středoamerické hry Tlachtli, známé též jako pelota.
Na americkém kontinentě se první míčová hra objevuje prokazatelně někdy kolem roku 2000 př. n. l. v oblasti střední Ameriky, konkrétně na území dnešního Mexika. Zde se na pobřeží Mexického zálivu od 2. tisíciletí př. n. l. rozvíjí nejstarší mezoamerická kultura Olméků. S ní se objevují první hřiště pro míčovou hru. Jednalo se o rituální hru s náboženským podtextem. Přesná podoba, původ, název a scénář her z této nejstarší doby nejsou známi, ale je pravděpodobné, že se nelišili od mladších verzí, které byly uplatňovány ještě v době příjezdu Španělů v 16. století. n. l., kdy tato hra od Aztéků získala název Tlachtli.
Hra sloužila jako prostředek pro shromažďování lidu, vyjádření politického postoje, například vítězství, kdy se turnaje účastnili poražení nepřátelé. Byly též prostředkem demonstrace královské moci a hlavně náboženským divadlem, jevištěm pro rituální praktiky, ať už čistě symbolické, či krvavé.
Tlachtli se hrála pomocí míče vyrobeného z kaučku, který se získával z rostliny kaučukovníku. Jednalo se v podstatě o tvárný, gumový materiál se značnou pružností. V podobě míče tak šlo o objekt, který se mohl odrazem uvést snadno do pohybu. Pravidla hry se přesně nedochovala, ale je pravděpodobné že po celou dobu existence byla ustálená. Míč v této hře symbolizovalo nebeské těleso, nejčastěji Slunce, popřípadě Měsíc či Zemi. Úkolem hráčů bylo, aby jim míč nespadl a nepřestal se pohybovat. To by znamenalo konec chodu vesmíru, konec světa a také konec hry. Hráči se tak neustále snažili míč rozpohybovat údery loktů, boků a kolen, přičemž se mohl odrážet i o tvrdé plochy hřiště.
Toto hřiště představovalo samotnou nebeskou oblohu, po které se nebeské těleso pohybovalo. Jeho plocha byla v prvopočátku tvořena jednoduchými hliněnými náspy, které v rovných liniích v podobě jakýchsi si valů či zdí s tvrdou čelní plentou vytváří hranice hřiště. Jedná se o dva náspy naproti sobě, mezi nimiž je úzký prostor samotného hřiště. Tyto náspy se táhnou naproti sobě v různé délce, např. 15 m, přičemž velikost hřišť nebyla stálá. Jejich podoba byla v časech olmécké civilizace jednoduchá, ovšem místy lehce modifikovaná. Hra se totiž prostřednictvím expanze olmécké kultury šířila do celé oblasti mezoameriky a stávala se základním prvkem i dalších sídelních oblastí a mladších kultur. Zcela plynule se tak stávala pevnou součástí mytologie a náboženských praktik všech středoamerických kultur, jako byli Zapotékové, Mayové či Toltékové.
Právě Mayové pevně navázali na olméckou civilizaci a dále rozvíjeli kult míčových her, který byl i pro ně základem mytologie a nebeské symboliky. Už v nejstarších mocenských centrech předklasického mayského období, tak existují turnajová hřiště, přičemž tato významná obchodní centra napojená na starou olméckou obchodní síť, obsahovala i několik hřišť. Jejich podoba, velikost se opět liší, existovali jak velká, tak i menší hřiště, jednalo se ovšem již o kamenné stavby, kdy hranice hřiště tvořily dvě kamenné stěny a plochu hřiště pak dvě od zdí se lehce svažující kamenné plochy. Hřiště též získává podobu velkého písmene I, kdy horní a dolní okraj jsou rozšířené a spojené dlouhou úzkou linií právě mezi zdmi.
Hřiště od těchto dob také obsahují kamenné kruhy, které jsou umístěné v určité výšce na zdech vždy naproti sobě. Zda něco podobného existovalo i u starých olémeckých hřišť, není jasné. Každopádně důležitou složkou hry se za časů Mayů a dalších současných kultur, stává nutnost prohodit míč skrze tento kamenný kruh, kterým mohl míč proletět nikoliv ze shora, jak je tomu u dnešního basketbalu, ale z boční strany. Pravidlem stále zůstávala nutnost, aby byl míč stále v pohybu. Vyhrával ten, kdo víckrát prohodil míč tímto kruhem.
Pravidla se jistě za ta staletí místy přizpůsobila a měnila, stejně jako počet hráčů, jejich osudy po skončení hry apod. Základ samotných her výše popsaný, však zůstával neměnný, stejně jako její význam. Stále se hrálo o existenci a fungování tohoto světa. Podle různých vyobrazení na mayských stélách a keramice, je patrné, že význam a symbolika hry byla tak obrovská, že se ji účastnili především příslušníci aristokratické vrstvy, synové vysoké šlechty, studenti kněžstva i samotní panovníci, kteří tím dávali najevo své vladařské právo a moc, když symbolicky udržovali chod světa. Jednalo se tak především o symbolický rituál.
Je ovšem známo, že se hry účastnili i neurození. Šlo dokonce o zajatce, otroky, podrobené nepřátele. Jejich protihráči mohli být druhou skupinou zajatců, popřípadě mohlo jít o tým urozených, ovšem zkušených a statných hráčů. Pro tuto náročnou hru, která mohla způsobovat i četná zranění, bylo totiž zapotřebí jisté fyzické zdatnosti, výdrže i zkušenosti. Slabí jedinci neměli příliš šance a stávali se tak snadnou obětí temnější stránky samotné hry, krvavých rituálů.